Srpen 2017

Jak jsem se žáky vařil vodu

29. srpna 2017 v 0:51
O názornosti jsem se na svém blogu zmínil a několikrát. Je to pojem, který slýcháme v různých diskusích o našem vzdělávání spolu s dalšími pojmy a dojmy. Co si pod tímto pojmem představuju já, jsem již napsal v jiném článku, nebudu se tedy k tomu vracet.
Rád bych se s Vámi podělil o zážitek, který jsem měl, resp. měli moji žáci při laboratorní práci zaměřené na tepelné účinky elektrického proudu. Cílem práce bylo spočítat a následně si ověřit za jak dlouho se ohřeje určité množství vody (sklenička od marmelády ~ 1,5 dl) při určitém elektrickém výkonu, který se v rezistoru ponořeného do vody přemění na teplo. V našem případě se jednalo o výkon asi 60W (desetina rychlovarné konve).
Tuto úlohu jsem nepovažoval za až tak zajímavou. Ano, přemýšlel jsem o laboratorní úloze, která by názorně ukázala, že elektrický proud umí uvařit vodu, avšak jaký spád toto nabere, jsem netušil.
...
Pokračování článku na http://blogkantora.cz/

Testy a jejich obtížnost

28. srpna 2017 v 23:39
Jednou jsem dal svým žákům na výběr, zda chtějí psát test o pěti otázkách bez možnosti použití internetu či jiného zdroje jako je například jejich sešit. Či zda chtějí psát test o třech otázkách (komplexnějšího charakteru) s využitím internetu a literatury. Ve dvou třídách ze tří si zvolili první variantu.
Když jsem o tom vyprávěl přátelům, kteří nejsou učiteli, tak se podivili, že se žáci bojí zadání, kde mohou internet využívat, sami by si ho zvolili. Při sledování diskuze žáku nad výběrem varianty jsem částečně získal odpověď na to, proč takto volí, resp. zvolili.
Žáci se ve vzájemné diskusi o volbě typu testu rozdělili na tři skupiny. Jedné skupině to bylo vcelku volné, jaká varianta se zvolí, ostatní dvě se přeli, co zvolit. Nabyl jsem dojmu, že jedni se bojí, že na internetu (webu) nenajdou odpověď či nebudou schopni zformulovat odpověď nebo chtěli tu pohodlnější cestu, tedy tu, kdy přesněji vědí z jakých otázek (témat) se bude test skládat, než aby si zvolili variantu volnější. Další skupina naopak toužila po zadání volnějším. Obvykle se jednalo o žáky, kteří daný předmět zvládali dobře a kteří se o obor který studují zajímají, či se mu přímo věnují. Pro ně je tento způsob testu přirozenou profesní situací. Toto také vysvětluje překvapení mých přátel, neb ti jsou zvyklí řešit v práci zadání, ke kterému potřebují různé zdroje informací a jsou zvyklí s nimi pracovat a tudíž je pro ně nepřirozené se něco učit jen tak bez praktického využití vedoucího ke konkrétnímu výstupu.
Co byste si vybrali vy?
...
Celý článek je na http://blogkantora.cz/.

Učitel na prázdninách

24. srpna 2017 v 0:40
Za pár dní mne čekají podzimní a já už si plánuji, co o nich budu dělat. Často se říká, že učitelé mají neustále volno, kratší pracovní dobu a tím pádem si nezaslouží větší peníze. Rád bych se v tomto příspěvku zabýval tím, co já dělám, když mám prázdniny, ale než se k tomu dostanu, dovolím si komentovat věc ohledně peněz a volna. U nás, když vyjednávají odbory či zaměstnanci se zaměstnavateli, tak jim jde spíše o volno, než o zvýšení mezd. Nedokáži říci, zda učitelé u nás přejí více volna či více peněz na úkor. Pokusím se shrnout pro a proti vč. faktů. Dle webu www.penize.cz má učitel nárok celkem na 40 dnů placené dovolené a 12 dnů studijního volna, pokud mám plný úvazek, což nebývalo do nedávna zvykem. Play učitelů jsou vidět na portálu kupnisila.cz. Povšimněte si, že jsou vázané jen na praxi.
Jistě tam vidíte několik zajímavostí. Sice tam nevidíme osobní ohodnocení, ale i tak vidíme, jak vysoké tyto platy jsou. Bohužel dostat dovolenou mimo předepsané prázdniny je takřka nemožné. Už je proto, že za suplování se platí dvakrát více (mělo by), absence vyučujícího může způsobit zpoždění oproti plánu výuky. Toto jsem si uvědomil poměrně nedávno, když jsem začal s přáteli začal plánovat zimní dovolenou a zjistil jsem, že to mám mnohem komplikovanější, než moji přátelé, kteří mají méně dovolené. Kdo je na tom lépe a kdo hůře?
...
Pokračování článku na http://blogkantora.cz/

Polovina problémů v českém školství by se vyřešila tím, že by tam byli mladší lidé

23. srpna 2017 v 23:35
Během rozpravy o škole, předmětech a vyučujících, kteří ho učí, jsem byl konsternován tím, jaké existence mohou ve školství učit. Nejzajímavější byl asi jeho názor na tyto vyučující. Ono totiž platí, že mládež velmi dobře vnímá, zda je vyučující v životě spokojený a zda je profesně zdatný. U nás se říká, že kdo neumí, tak učí. A někde je tomu opravdu tak. Dle vyjádření onoho žáka mají na škole několik málo (asi dva až tři) učitelé poměrně mladého věku, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a působí velmi vyrovnaně a chovají se ke svým žákům s respektem odpovídající normálnímu chování, které známe běžně ze svého života, když jdeme na poštu, nakoupit, apod. Tím nechci říci, že by byli mírní, i když i takoví se najdou, nebo se žákům nějak "klaněli", ale nemají potřebu vyžadovat nějakou přehnanou disciplínu žáků vůči nim. Jak jsem slyšel, může to vypadat třeba tak, že žáci mají "předepsáno", jak mají vyučujícího zdravit. Jindra mi vyprávěl, že při pozdravu učitele musí se postavit, narovnat se, nedotýkat se lavice, nemít ruce v kapsách (pravda, třeba toto odpovídá elementárním zásadám slušného chování) a dívaje na učitele zdravit slovy: "Zdar pane učiteli!". Někteří vyučující žádají i titulování "pane profesore", ač profesory nejsou. Nedivím se, že mládež tyto učitele nerespektuje. Kdo by chtěl, aby ho učil člověk, který byl z práce vyhozen, který je neúspěšný v životě, jak mi to Jindra řekl. Co si od něj vezmeme? Proč mu věřit a nechat se od něj formovat do profesního profilu, který v jeho případě vedl k neúspěchu?

Jak jsem začal učit na soukromé škole

17. srpna 2017 v 23:21
Měl jsem to velké štěstí(?), že jsem mohl začít učit na střední škole, když mi bylo teprve 21 roků.
Měl jsem to velké štěstí(?), že jsem mohl začít učit na střední škole, když mi bylo teprve 21 roků. Během osmi velmi plodných, poučných a zajímavých let jsem učil velmi rád a rád jsem začal mít i tuto profesi. Někdy však zapracují okolnosti, osud vás nakopne a donutí posunout se dále. Někam jinam. Změnil jsem tedy školu, shodou okolností za soukromou. Rád bych se podělil o své postřehy v přístupu k učitelům mezi státní a soukromou školou.
Zajímavý byl už první pohovor se zástupcem ředitelky školy. Velmi mne potěšilo, že byl fascinován mým CV natolik, že naprosto nechápal, proč chci učit a bál se, abych jim po třech měsících neutekl. Dovolil jsem si tedy tomu pánovi upřímně vysvětlit, že učím rád a ostatní práci mám spíše pro peníze, i když mne baví. Připadal jsem mu asi trochu divný, ale uvěřil mi. Ještě mi řekl, že se na mne informoval u mé bývalé kolegyně a že na mne dostal kladné reference. Následoval rozhovor s paní ředitelkou a vše bylo dohodnuté.
...
Celý článek je na http://blogkantora.cz/

Co by se stalo, kdybychom zrušili známky?

17. srpna 2017 v 0:13
Celkem nic nebo hodně. Pří opravování malých projektů, které moji žáci dělali na hodinách programování, jsem si uvědomil, že známky je na čase zrušit. Jsou už jen takovým přežitkem, který dává žákovi velmi malou zpětnou vazbu. Uvedu to na příkladu právě zmíněném opravování projektů. Žáci pracovali ve dvojicích a při opravování jsem si vždy dvojici zavolal a postupně jsem s nimi vše procházel a říkal jim konkrétní chyby a chválil za dobré či dokonce originální řešení. Pak jsem jejich výkon přepočetl na známku. A tam je právě ten problém. Stupnice, co má jen 5 bodů nedostačuje. Vždy když hodnotím takový projekt, tak hodnocení rozděluji na několik částí a z nich teprve dělám průměr A zde je zakopaný pes. Kdybych žákům nedával onu konkrétní zpětnou vazbu a napsal jim jen známku, tak se nemají z čeho poučit a to je přece špatně. Ani další známky jim v tom nepomohou. Cílem je vzdělávat, nikoliv hodnotit = platit.
Představme si situaci bez známek… Žákům řeknu, co bylo špatně, případně je to nechám opravit (to ovšem za předpokladu, že budou ochotni vůbec něco smysluplného odevzdávat). Oni si sami udělají obrázek o tom, v čem mají ještě zabrat a já mohu v jejich příštím snažení kontrolovat, zda a co se změnilo. Když pak přijdou rodiče na třídní schůzky, tak jim mohu velmi konktrétně říci, jak se jejich potomkovi daří, kde se má zlepšit apod. Odpadne tedy debata, zda má šanci ještě projít.
...
Pokračování článku na http://blogkantora.cz/