Duben 2017

Jak jsem přešel na Ječnou

13. dubna 2017 v 23:10
Základním rozdílem, který jsem viděl na soukromé škole, v porovnání se státní školu, byl v zájmu rodičů o to, co se budou jejich potomci učit. Měl jsem možnost se setkat s několika tatínky osobně mimo školu, například na obědě, a velmi podrobně se ptali, co budu jejich syny učit a zda bych se jim mohl věnovat i mimo školu. Žádali náročný přístup z mé strany, ale také, co největší míru individuálního přístup. Musím říci, že tento přístup mi velmi imponoval. Nebyl však od všech rodičů. Zažil jsem spor jedním rodičem (maminkou), kterou jsem vlastně nikdy neviděl.
Výtečný na té škole byl i přístup většiny žáků. Nevím, zda to bylo tím, že jich ve třídě bylo méně, než je na veřejné škole zvykem nebo tím, že jsem učil praktický předmět, ale jejich zájem o IT obecně byl vyšší. Také však očekávali, že se budu přizpůsobovat jejich aktuální schopnostem a náladě více, než sem byl sám zvyklý. Nastala pro mne velmi zajímavá situace, kdy jsem se žáky prvního ročníku, se kterými jsem začínal a nemusel jsem stavět na předchozích znalostech (pomineme-li základní školu), vycházel dobře, dařilo se mi je motivovat (většinu) k práci lépe, než s jinou třídou, kde jsem měl pokračovat v tom, co se učili dříve. Přestože se v učebních plánech počítalo s opakování ve velkém rozsahu, měl jsem začít vše téměř od začátku. A právě tu hranici "téměř" jsem odhadl špatně. A když kantor překročí hranici důvěry žáků v jeho schopnosti, dovednosti či znalosti, tak se to špatně napravuje.
Nabídka učit na SPŠE Ječná přišla v době, kdy jsem uvažoval o změně. Byla zajímavá z hlediska vyučovaných předmětů. Tak jsem ji přijal.
Jsem neskutečně rád za zkušenost ze soukromé školy, rád budu na podobném typu školy učit znovu a věřím, že mi to příště půjde lépe.
Dalším rozdílem, ze kterého jsem byl nadšen, byl celkově nižší věk kolegů. Někteří učili a zároveň v oboru pracovali a tak debaty nad obsahem učebních plánů byly velmi věcné a bez nářků, že něco bude moc práce. Bohužel pesimismu, že žáci to či ono nezvládnou, protože mají problém pochopit jinou základní látku, jsem se nezbavil ani tady. Jak smutné pro náš vzdělávací systém.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/

Myšlenkové mapy v praxi

5. dubna 2017 v 17:13
Použil jsem myšlenkové mapy při výuce elektroniky, přesněji řečeno šlo o téma PN přechod. První problém, který jsem s tím měl, byl ten, že žáci netušili, co jsou myšlenkové mapy.
Dovolím si malou odbočku. Když jsem pak později o tom povídal kolegům, tak některé jejich reakci byly ve stylu, že se nediví, že žáci myšlenkové mapy neznají. No jo, ale to přece nemusí být jejich chyba. V dnešní době nemá učitel monopolní postavení na informace, je spíše průvodcem, ale to neznamená, že by nepřinášel nové poznatky, zkušenosti či postupy. Je na něm, jak chce látku prezentovat žákům.
Obzvlášť pokud se jedná o něco pro žáky nového, jako jsou myšlenkové mapy, skupinová práce, prezentace. Je třeba mít na paměti, že žáci jsou schopni v tomto novém "režimu" fungovat, až poté, co se několikrát zopakuje.
V elektronice to bylo přesně tak. Nejdříve žáci netušili, jak mapu psát, jak si rozdělí práci ve skupině. Jejich zadáním bylo si pro sestavování mapy zopakovat již vyloženou látku, či si ji nastudovat z učebnice. Já jsem pak na konci hodiny vždy poprosil zástupce skupiny, aby něco řekl, na to navázal další z jiné skupiny. Byl jsem tedy jakýmsi moderátorem a v případě, že se žáci sami neopravili, když někdo z jedné skupiny řekl něco špatně, tak má role byla opravná, případně doplňující.
Ukázalo se, že velikost skupin musí být odvislá od ochoty a nadšení žáku pro probíranou látku. Stalo se mi, že v 5-ti členné skupině se dva žáci odmítli zcela angažovat, nereagovali ani na výzvy svých spolužáku a měli tendence hrát hry na telefonu. V jiné skupině to brali tak, že ten, kdo píše, je ten, co maká a oni nemusí. Naštěstí při druhém opakování se situace otočila a žáci si to mezi sebou "vyříkali". Asi mne teď někdo nařkne z toho, že jsem měl řádně do toho zakročit. Zkušenost ukazuje, že právě nemám. Můj vstup byl konstruktivní. U každé skupiny jsem vyložil, jak asi má myšlenková mapa vypadat, resp. na základě kontextu jsem něco dodal. Základní výklad již dostali všichni a více je na žácích. Čím dříve pochopí, že nemají dělat práci za někoho jiného, tím lépe pro ně. Tento přístup tedy cvičí i sociální kompetence, které se dnes velmi hodí.
Myšlenkové mapy dělané na papír mají v technických vědách podobu nejen slovní (heslovitou), nýbrž zde můžeme mít i obrázky, grafy apod.
Závěrem tedy doporučuji dělat skupiny 3-4 členné. Není však nutné před tím mít látku probranou, pokud ohlídám, aby z toho měli žáci udělané poznámky do sešitu. Naštěstí se mi daří, aby si je dělali doma.
Myšlenkové mapy podruhé
Dnes se mi stala zvláštní věc. Šel jsem opět učit do druhého ročníku elektroniku, na pořadu byl tranzistorový jev a napadlo mne, že bych mohl vzít papíry a zkusit opět myšlenkové mapy. Již dříve jsem nechal žáky nastudovat dané téma a udělat z něj poznámky. Dnes se to obzvláště hodilo, neb mám během dnes v této třídě dvě hodiny elektroniky.
Věnoval jsem tedy první hodinu studiu a kreslení mapy. Skupinek bylo 6 nebo 7.
Žáci měli již jistou zkušenost a věděli, co o nich chci, ale to neznamená, že se jim chtělo něco dělat. V některých skupinách nad tématem diskutovali, v jiných se spíše hádali, kdo bude něco psát či psal jen, aby se něco dělo. Zdálo se, že plně nepochopili o čem myšlenková mapa je. Během závěrečného vyhodnocení se to nejlépe ukázalo, že tomu je opravdu tak. Ptal jsem se vždy zástupců každé skupiny, co vyčetli a pochopili. Pak jsem se ptal další. A v tu chvíli se mě jeden žák optal, proč jim to neřeknu. Odvětil jsem, že je to proto, abych je to naučil. V technických předmětech je obvykle praktičtější využít nějakou formu frontálního výkladu, protože je to nejpřímější způsob, jak vysvětlit, jak něco, co někdo před lety vymyslel, funguje. Neplatí to však u základních principů, na který je nějaké zařízení, zapojení postaveno. Sám si pamatuji na písemky, které začínaly slovy "Odvoďte a navrhněte..." a tento přístup ke studiu jsem se snažil svým žákům vštípit formou myšlenkových map.
Pomiňme nyní skutečnost, že myšlenkové mapy mohu být jakousi módou a položme si otázku, zda to, že jsou žáci zdeformováni předchozími způsoby výuky je chyba, kterou máme napravovat, či zda jsou myšlenkové mapy jen nějaký výstřelkem, který odezní a bude zapomenut.


Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/

Když se řekne tandem

2. dubna 2017 v 17:11
Jaké vlastnosti jsou pro výuku ve dvou nutné:
  • Empatie
  • Znalost látky - značná část se musí překrývat
  • Schopnost a chuť se domluvit se, zkoušet nové věci
Můj tandemový kolega je zkušený a klidný, já jsem živel, potřebuji někoho příčetného vedle mne.
Když jsem nastoupil na SPŠE Ječná, byl jsem přidělen k jednomu kolegovi a začali jsme spolu ve dvojici učit programování. Toto jsem velmi uvítal, neb přestože jsem měl dlouholeté zkušenosti s učením programování (a nejen toho), neznal jsem nepsaná pravidla ve škole a neznal jsem třídu, kterou jsme společně učili. Kolega je učil minulý rok a tak mne dal jistý vhled to do této třídy. Postupem času jsme se začali ve výkladu střídat a doplňovat. Každý jsme jiný, já jsem spíše živel a rád zkouším nové věci a přístupy, on má zkušenosti a nadhled.
Také získáte "hodného" Kritika.
Jak nás vnímají žáci?
Učení v tandemu žáci rozhodně nevnímají nějak rušivě a myslím, že to pro něj není matoucí. Výhodou toho přístupu oproti tomu, kdy se třída dělí na dvě skupiny je tom, že všichni žáci znají oba své učitele a nenastává příliš velký rozdíl ve výuce ani v úrovni požadavků na žáky. Ato i tehdy, když učitelé mají rozdílný způsob výuky. S kolegou se vždy musíme dohodnout na postupu, obsahu učebních plánů. Další výhodou je dvojí kontrola příprav. Jeden z nás něco připraví, odzkouší, předá druhému, který si to také zkusí a případně připomínkuje.
Po prvním pololetí známe dobře své žáky a můžeme si je rozdělit dle jejich zájmu. Jeden z nás může vést hlavní linii výkladu a druhý těm žákům, kteří mají zájem přidat zajímavější úlohy.
Důležité je, aby oba učitelé byli schopni táhnout za jeden provaz a dohodli se jak učit a vést žáky ke společným cílům. Je možné, že tandemová výuka u nás nefunguje, protože to často vnímají jako možnost, kdy jeden učí a druhý má volno, což je chyba.


Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/