Polovina problémů v českém školství by se vyřešila tím, že by tam byli mladší lidé

16. listopadu 2016 v 1:45 | Lukáš Masopust
Včera jsem soukromě doučoval jednoho žáka, říkejme mu třeba Jindra, který studuje jednu vcelku běžnou průmyslovku, kterých máme u nás poměrně hodně.
Během rozpravy o škole, předmětech a vyučujících, kteří ho učí, jsem byl konsternován tím, jaké existence mohou ve školství učit. Nejzajímavější byl asi jeho názor na tyto vyučující. Ono totiž platí, že mládež velmi dobře vnímá, zda je vyučující v životě spokojený a zda je profesně zdatný. U nás se říká, že kdo neumí, tak učí. A někde je tomu opravdu tak. Dle vyjádření onoho žáka mají na škole několik málo (asi dva až tři) učitelé poměrně mladého věku, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a působí velmi vyrovnaně a chovají se ke svým žákům s respektem odpovídající normálnímu chování, které známe běžně ze svého života, když jdeme na poštu, nakoupit, apod. Tím nechci říci, že by byli mírní, i když i takoví se najdou, nebo se žákům nějak "klaněli", ale nemají potřebu vyžadovat nějakou přehnanou disciplínu žáků vůči nim. Jak jsem slyšel, může to vypadat třeba tak, že žáci mají "předepsáno", jak mají vyučujícího zdravit. Jindra mi vyprávěl, že při pozdravu učitele musí se postavit, narovnat se, nedotýkat se lavice, nemít ruce v kapsách (pravda, třeba toto odpovídá elementárním zásadám slušného chování) a dívaje na učitele zdravit slovy: "Zdar pane učiteli!". Někteří vyučující žádají i titulování "pane profesore", ač profesory nejsou. Nedivím se, že mládež tyto učitele nerespektuje. Kdo by chtěl, aby ho učil člověk, který byl z práce vyhozen, který je neúspěšný v životě, jak mi to Jindra řekl. Co si od něj vezmeme? Proč mu věřit a nechat se od něj formovat do profesního profilu, který v jeho případě vedl k neúspěchu?
Ideální by bylo, aby naše žáky učili i lidé, kteří už něco v životě dokázali a chtějí se o své zkušenosti podělit. V mnoha oborech platí, že pokud se v něm nepohybujete neustále, tak ztrácíte kontakt s realitou a vaše představa o tom, co se má učit, co je podstatné a má dlouhodobý charakter a co už je přežité a učit by se nemělo (sem pochopitelně nepatří věci, bez kterých nevysvětlíte z nich vzniklé nové technologie), neb je to zastaralé. Můžeme se pochopitelně setkat s učiteli, kteří jsou staří, byli úspěšní ve své práci a jdou učit. Otázkou je, jak mnoho jich je? A zda jdou opravdu učit, protože chtějí, nikoliv, protože mají pár let do důchodu a potřebují se někde "uchytit".
V názvu tohoto článku však tvrdím, že polovina problémů by se vyřešila příchodem mladších lidí. Pokusím se vysvětlit, proč. Mám mnoho kolegů, kteří jsou dobří a starší, přesto mladá krev (obzvlášť v některých oborech) je dle mého názoru ve škole potřeba. Mám proto hned několik důvodů. Předně, mladí učitelé tuto práci chtějí dělat spíše, než jejich starší kolegové. Jsou si vědomi toho, jaké jsou platy v českém školství, mají jiné příjmy a učí třeba na kratší úvazek. Nebojí se tedy toho, že o práci přijdou a skočí na mizině. Také mají dostatek energie a chuti učit jinak, nově. Další důvod je to, že jejich životní styl, zájmy apod. je blíž k žákům, které učí a tak jim lépe rozumějí. Někdy se hovoří o problémech s kázní. Záleží na tom, co si pod kázní představujeme. Tvůrčí prostředí je obvykle prostředím hlučnějším. Toto prostředí vzniká právě při výukových metodách, ve kterých má učitel roli méně autoritativní, než třeba při frontálním výkladu, což může být pro starší kolegy zvyklé zejména na frontální způsoby výuky velmi nezvyklé. Tím, nechci říci, že frontální metody výuky nemají své místo, naopak bez nich se učí hůře. Avšak kouzlo úspěchu je v kombinování různých metod, technických prostředků. Výuka je potom živá a pro mnohé zajímavější.
Ještě bych se rád zmínil o jazyku, který mládež používá. Vždy platilo, že mladší generace se bouří proti starší, mluví jinak, mnohdy je toto vyjadřování považováno za vulgární. Tyto vulgární" výrazy se později stanou běžně užívanými a tak to jde generaci za generací.
Pochopitelně určitý styl mluvy je přijatelný v určité společnosti, ale to už je úloha výchovy. Doma i ve škole je potřeba toto žactvo naučit rozeznávat a ctít. Pokud jsou však generace příliš vzdáleny (kulturně, sociálně, věkově, zájmově) nastává nesoulad, kdy na jedné straně vyučující považuje určité projevy za nepřijatelné a vyžaduje úctu, kterou si dle své výchovy zaslouží. Toto však může být vnímáno mladší generací za nepřijatelný diktát, který je omezuje "na těle i na duchu". A pokud průměrný věk učitelů neklesá, odstup se zvyšuje. Položme si ještě jednu otázku. Jsou naši vyučující natolik vyrovnanými osobnostmi, uznávanými členy naší společnosti, že mohou být mladým nápomocni při integraci do naší společnosti? Vídám i mezi svými kolegy ty, kteří jsou spokojeni sami se sebou, ale také ty, kteří o sebe příliš nepečují, díky věku už nejsou tak pohotoví a přestože jsou to odborníci, tak je žáci nemají příliš rádi a nerespektují je. Troufám si říct že to působí jako děsivý příklad toho, jak může kdokoli skončit. Speciálním případem jsou kolegyně, z nichž některé učí, protože jinou práci po mateřské dovolené nesehnali a jsou z toho flustrované. Přidám ještě jeden příspěvek z mého blogu.
Zamysleme se nad tím, co můžeme udělat, aby naše děti měli vyučující, které si myslíme, že mají mít.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama