Listopad 2016

Tablety ve výuce

30. listopadu 2016 v 12:59 | Lukáš Masopust
Není tomu, tak dávno, kdy se nechal Marcel Chládek slyšet, že jedna z inovací ve školách budou tablety. Tablety mám rád a používám je denně, zapisuji přes svůj tablet hodnocení žákům a spoustu dalších věcí.
U nás ve škole máme několik tabletů, ale jejich využití ve výuce není snadné. Říkáte si proč? Žákům jejich použití musí být přece přirozené. Chybí zejména kvalitní software. Nemyslím, ten co prezentují přední softwarové firmy. Jsou sice pěkné, ale v zásadě primitivní a do výuky odborných předmětů se příliš nehodí. Ani na výuku angličtiny není vhodné programové vybavení, jak si mi jedna kolegyně posteskla. Pokud potřebuji promítat přes projektor, co mám já či žák na svém tabletu, jde to. Projektory to umí, ale programové vybavení na androida umí promítat jen obrázky a speciální formát, do kterého převedete jen několik dokumentů a to programem spustitelným na desktopu. Na windows či MacOS program existuje a dobře funguje. Ale toto nejsou tabletové OS. Ovládání je spíše stavěno na ovládání pomocí myši a klávesnice, což potírá smysl tabletů a lehkost jejich ovládání. Software pro simulaci na tabletech existuje, ale ještě není zcela vyladěn, aby na nich dobře fungoval. Přehrávat video přes wifi na projektoru prakticky nejde a pokud tablet nemá dobrý stylus, tak ani kreslení a psaní na něm ala papír, není tak jednoduché.
Když jsem se žáky zkoušel učení pomocí myšlenkových map, tak bylo praktičtější je kreslit na papír, neb tablety, co máme, jsou malé a tím jsou nepoužitelné. Nehledě na to, že myšlenkové mapy týkající se třeba elektroniky neobsahují jen slova, ale i grafy, obrázky apod. Umí to software na jejich tvorbu? Zatím žádný neznám.
Nemluvě o tom, že tablety je třeba si do výuky připravit, odzkoušet, či nastavit, což si v současné době musí vyučující dělat sám.
Stále se však bavíme jen o technických záležitostech, ale co žáci? Vítají to? Bohužel na to nedokáži odpovědět. Tablety sice nevyužívají (obvykle) k jiným činnostem, na to mají své personalizované mobilní telefony, avšak mohou být zdeformován předchozím způsobem výuky. Nebo jejich zájem není tak velký, studují cestou minimální odporu, což se může projevit tím, že si chtějí hodinu odsedět něco si napsat a jít si za svým.
Vím však, že něco nového, pro žáky neznámého, je třeba vícekrát zopakovat, naučit je tomu. Tedy věřím, že za nějaký čas k tomuto článku napíší dodatek obsahující nové praktické zkušenosti.
Budu rád, když v diskusi pod tímto článkem mi poradíte, jak tablety používáte, zejména pro výuku odborných předmětů.

Článek byl převzat zhttp://blogkantora.cz/.

Jak jsem žákům odpojil myši aneb učitel se nesmí bát

26. listopadu 2016 v 1:45 | Lukáš Masopust
Nedávno jsem na oslavně narozenin mého dobrého kamaráda, skvělého obchodníka a svého bývalého žáka, potkal i jiného žáka, kterého jsem kdysi učil. Ten mi připomněl příhodu, kdy jsem vešel do počítačové učebny, a žákům řekl, že programátor potřebuje jen klávesnici, a tudíž, že myši nepotřebují. Možná si řeknete, zda jsem hodinu přežil nebo zda jsem nebyl "vypískán". I kolegové z kabinetu, kterým jsem svůj záměr před hodinou oznamoval, mi předpovídali zkázu a zánik.
Nakonec se ukázalo, že to nebyl "propadák", že to žáky namotivovalo k tomu, aby se naučili klávesové zkraty a přestali prolézat své profily a vzkazy na sociálních sítích, protože prostě nemohli nikam kliknout.
Programátoři by měli mít klávesnici tzv. "v ruce". Nepsat dvěma prsty jako "nějaký dřevorubec" a na myš šáhnout jen v případě, že už to jinak nejde. Přepínání mezi aplikacemi, ukládání a otevírání souborů lze dělat s pomocí klávesnice velmi svižně, což je programátorů a kodérů (a nejen u nich) velmi žádoucí.
Odhadem stoupla efektivita naší společné práce asi o 30% a tím, že se žáci učili znovu zacházet s počítačem, dokonce i zábavná.
Tedy, nebojte se nových myšlenek, žáci nekoušou (alespoň někdy)!

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Sociální sítě a undeground školy

24. listopadu 2016 v 9:15 | Lukáš Masopust
Dnes mi moji žáci ukázali skupinu na jedné sociální síti, kde sdílí různé fotky, i ty se svými učiteli. Obvykle jde o momentky. Někdy je úsměvné, jindy děsivé vidět sám sebe, jak se tvářím či stojím v určitém momentu. Asi nemusím říkat, že fotky jsou upravené, resp. karikované. Otázkou je, co si o tom myslet, zda se tomu bránit a jestli to vůbec jde.
Snad je to pocta, když vidíte svoji fotku bez úprav.
O učitelích se vždy mezi žáky šířili nějaké fámy a povídačky, je to přirozené. To, že dnes máme technologie, které to posouvají někam jinam, je jen logický důsledek vývoje techniky. I když díky sociálním sítím se může kdokoli stát velmi rychle známou osobností a to i nedobrovolně. Nechci se tedy v tomto blogu zabývat nářky, jak to bylo dříve a jak je to teď. Spíše se zastavím to u toho, že je vidět, co vše žáci umí, když chtějí. Upravit fotku dá nějakou práci, zabere nějaký čas.
Důsledek pro školu však může být vážnější, než se může zdát. Přestože fotografie, třeba i s nějakým komentářem, může být z počátku šířena jen v úzké skupině uživatelů, časem se jistě dostanou i na veřejnost, byť na sociálních sítích. Od svých žáků často slýchám, že na školu šli kvůli tomu, že slyšeli, že má dobrou pověst. To, že mi přijde, že je škoda, že se nezajímají o to, co se budou učit, co je naspáno v ŠVP, a jaké to má důsledky na jejich nadšení (že se pak učí něco, co nečekali), bych v tomto článku nerozebíral. V každém případě zvuk, který škola má, je ohromně důležitý.
Co s tím? Myslím si, že postačuje, aby škola prováděla vnitřní audit, nejen formou hospitací (to se jistě děje), ale i pravidelnou anonymní anketou, ze které může být vidět, kde jsou problémy. Potom ale přichází těžší úkol. Aby anketa měla vypovídající hodnotu, je třeba ji opakovat pravidelně a na jejím základě provádět nějaké změny či vysvětlení, proč potřebné změny nelze provést. A tím se dotýkám toho podstatného. Pokud si žáci přejí změnit nějakou materiální záležitost (lepší vybavení učeben, nové lavice apod.) je zde realizace vcelku jednoduchá. Pokud se jedná o předmětové záležitosti, zde má jistě smysl na toto téma diskutovat, ale náročný předmět ještě neznamená, že je špatný, jak jistě všichni víme. A poslední, co jistě většinu z nás napadne, jsou záležitosti personální. Zde nám vstupuje do hry mnoho faktorů. Někdy mají žáci problém pochopit, proč někdo učí, proč ho tam škola toleruje. Sám jsem taky někdy kladl tyto dotazy u konkrétního učitele a měli jsme se spolužáky vcelku pochopitelné argumenty. Šlo tenkrát o nevhodné poznámky a chování v rozporu s pravidly u maturity. Mne přímo se to nedotklo, ale se svými spolužáky jsem souhlasil. Obvykle zde nejde o nějaké kamarádské vztahy, ale o to, že prostě není náhrada a škola se snaží či přímo musí jít cestou vzdělávání či výchovy kantora. Ale tato náprava není jednoduchá ani tehdy, pokud o ní škola ví.
Myslím si, že pravidelná anketa je jedním z důležitých komunikačních prostředků školy směrem dovnitř i ven.
Ještě poznamenám, že na vysokých školách je toto běžné a anketa tam má svá pravidla a není zde rozhodně strašákem. Ale na středních školách? Už ta představa je strašákem. Ani nevím proč, ale jsem si jist, že ani zde nehrozí žákům pomsta či jiné zákeřnosti. To lze odfiltrovat tím, že špatné hodnocení bude mít vliv na úvazek vyučujícího v případě opakování stížností apod. Stačí trochu statistiky a diskrétnosti ze strany vedení školy a nemusíme se bát. Vedení školy, které tuto anketu zpracovává má možnost dát se vyučujícím vyjádřit se, posoudit, jak náročný předmět učí a zda se připomínky k němu opakuji v dalších opakováních ankety.
Jak to vidíte vy?

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Praxe versus škola

21. listopadu 2016 v 1:45 | Lukáš Masopust
Učím své žáky tvorbu webu a programování. Po odbornících, byť na juniorské úrovni, je poměrně značná poptávka. Bohužel jen několik procent z absolventů středních škol je možné v praxi použít.
Ptáte se proč? Začnu tím, co by měl takový vývojář umět. Je třeba vědět, jak počítač uvnitř funguje. Základní princip fungování operačního systému. Pochopení zobrazení dat v počítači a teprve po té může plně porozumět základním programovým konstrukcím jako je větvení a s tím související operátory či datové typy. V tuto chvíli si vzpomenu na slova pana Pecinovského, který prosazuje metodu "Patern first". Domnívá se, že toto je pro středoškoláka příliš abstraktní a tedy v plné šíři jeho myšlenky nepoužitelné.
Samozřejmě můj výčet není konečný, přichází na řadu umět myslet, rozklad problému na podproblémy apod. Po tomto všem se dostáváme ke specializaci takového vývojáře na databázového experta, webového vývojáře či programátora jiného typu aplikací (desktop, backend). Pokud má být někdo úspěšný webový vývojář musí nejdříve znát poměrně dost programátorských praktik (OOP, návrhové vzory,…) a ještě práci s databází. Má-li mít šanci být úspěšný.
Také si kladete otázku, zda to může někdo během studia na střední škole zvládnout? Někteří to zvládají - několik procent. Jak to změnit? Odpověď není jednoduchá. Nejdříve si rozeberme příčiny. Domnívám se, že zásadní příčiny jsou tyto:
  1. Nedostatečný mentální rozvoj na základní škole v oblasti analýzy a řešení problému (matematika).
  2. Vše, co používají je hotové, dokonalé, žijí si vcelku v přepychu, nejsou tedy nuceni k nějakému "snažení", přemýšlení a vylepšování toho, co mají kolem sebe. Nejde o neschopnost, ale spíše o neúmyslnou lenost.
  3. Nezájem v důsledku náročnosti předmětu (ono zmíněné myšlení) či nepoutavý výklad vyučujícího.
  4. Takže asi to IT není tak skvělý obor ke studiu, jak si všichni (rodiče) myslí. Školy někdy ve snaze ekonomicky přežít produkují "pseudoabsolventy", kteří jsou pro praxi nepoužitelní a někdy jsou i tím, co studovali znechuceni, a tak i když jsou jistou "elitou národa", resp. ji mohou být, raději jsou dělat nenáročnou (myslím mentálně) práci, aby měli "klid".
Cesta z této spirály není jednoduchá. Ano, slýchám často názory o tom, že je třeba lépe motivovat své žáky, zaujmout. Hezké, ale myslím si, že to spíše platí pro základní školu. Pokud máte "vyrobit" technika, programátora, chce mu to vštípit jistou štábní kulturu, aby po příchodu do praxe nebyl pro firmu zátěží, ne-li ztrátou. Je zde třeba jistá disciplína, chcete-li dril, abychom toho dosáhli.
Myslím, že místo probouzení oné nejasně definované a proklamované motivace, bychom měli v naší mládeži probouzet kritický náhled na sebe a dovolit jim zažít pocit, že mohou být přínosem pro sebe i naši společnost.
Člověk by neměl chodit se do školy bavit, měl by se v ní něco naučit.
Dovolím si ještě poznámku, že už Jan Antonín Baťa ve své knize "Stát pro 40 miliónů" napsal, že školy nevychovávají žáky pro praxi. Ale to je námět na další blog.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Pravda je to, co si lidé myslí, že je pravda

20. listopadu 2016 v 1:44 | Lukáš Masopust
Název tohoto příspěvku zní asi zvláštně a populisticky. Ale vychází ze zkušenosti s tím, co se o sobě dozvíte přímo a co nepřímo.
Jednou jsem na internetu našel hodnocení škol a učitelů a přečetl jsem si o sobě hodně nepříjemného, pravdivého i přehnaného. Zvláštností bylo, že žáci, se kterými jsem měl dobré vztahy, o mne moc nepsali.
Vždy jsem se snažil řídit tím, že je třeba dělal věci tak, abych se za ně nemusel stydět, ale tento přístup a následný pohled na něj je značně subjektivní. Když například žákovi dám návod na starší verzi OS, než tu, kterou má před sebou, je v tom účel naučit ho něco více, než jen klikat podle obrázkového návodu a nepřemýšlet.
Také se často můžete dočíst věci, které vyučující v rámci autodiagnostiky napravil, tedy v současnosti už neplatí, ale na diskuzních fórech jsou platné. Co s tím? Označit je jako nepravdivé? To můžete. Ale pokud je výsledné hodnocení dáno zejména příspěvky těch nespokojených, tak potom všichni vypadáme neschopně. Položme si otázku, proč dotyčný učitel stále učí, proč ho na škole chtějí. Je opravdu tak špatný?

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Á, pan podnikatel

19. listopadu 2016 v 1:44 | Lukáš Masopust
Nedávno, vlastně před rokem, jsem jel na kamarádovu svatbu do Nitry. Jelikož mé auto bylo nepojízdné, jel jsem půjčenou černou Škoda Octavia. Zajímavé bylo sledovat, jak toto auto na lidi působí. Měli pocit, že jsem "pan podnikatel" a když jsem jim řekl, že učitel, tak se i divili. Vedle auta jsem se vyfotil a fotografii jsem poslal kamarádovi. Ten hned odvětil: "Á, pan podnikatel!". Táži se: "Proč né pan učitel?" a kamarád mi reagoval, že bych musel stát vedle starého favoritu. Nutno poznamenat, že je z malého města. Přesto, jsou na tom učitelé třeba v Praze jinak? Těžko říci, je to také otázka toho, zda mají ještě jiný příjem. Také mnoho učitelů využívá MHD v Praze, což je racionálnější přístup, než jezdit autem. Ptám se, jak to vnímají žáci? Zažil jsem to několikrát a mohu si i odpovědět. Skrze auto, výpočetní techniku, možná i oblečení vnímají úspěch a tato reflexe je pro ně směrodatná v tom smyslu, že vidí, že co je kantor učí, má svou cenu ve skutečném světě. Pomiňme, že za tím nevidí tu práci a v tomto směru neberou kantořinu jako výdělečné povolání. Nicméně si troufám říci, že si více svého učitele váží či lépe řečeno uznávají, že mezi ně přišel a našel si čas je něco naučit.
Pochopitelně tato příhoda mluví jen o jednom faktoru ovlivňující vztah žáků k učiteli. Pokud není evidentně odborníkem ve svém oboru, také ho neuznávají. A našli bychom další příklady.
Dnešní žáci cítí potřebu pořídit si vše, po čem touží, co kolem se sebe vidí. Ruku na srdce, kdo z nás tuto potřebu nemá či neměl. Většina z nich do školy přijde s touhou či představou si to "odsedět" a věnovat se při tom či později tomu, co je zajímá, co je baví. Zábava je všudypřítomná a nestojí to námahu se nechat bavit. Tím, že poměrně snadno si mohou přivydělat a pořídit si, co chtějí, nemají přirozeně pochopení, že je třeba něco umět a za to být v budoucnu placen a zařídit si život dle svých představ, neb to už mají teď. Zajištěni materiálně jsou, mají čas, přátele, zábavu. Je přirozené, že mladý člověk chce mít vše hned, ale co o něm můžeme říci, když už to má? Nebo jsou jeho potřeby méně naléhavé, než tomu bylo u mládeže třeba před 10-15 lety? Jaké vyznává hodnoty? Sám vidí, že když má peníze, tak si může pořídit, co chce, po čem touží. Možná tuto námahu vnímá jako menší, než tu intelektuální, kterou po něm škola pod příslibem lepšího života po studiu, chce. Vídám některé své žáky, jak pracují třeba v restauracích rychlého občerstvení. A srovnávají se s vyučujícím, možná nechápou, proč se tak "dře" a při tom se má i hůř, než žáci, které učí. Nechávám už stranou, že často učí zaměstnanci nikoliv podnikatelé, což vychovává další zaměstnance, nikoliv lidi, kteří museli něco dokázat. V tomto případě je řešení jednoduché. Nechť se žáci setkávají a besedují s těmi, co něco dokázali. Příkladů máme kolem sebe hodně. Vždy, když si nějaký z mých přátel našel čas a šel mým žákům "popovídat" o jeho podnikání, tak žasli. Tedy někteří. Byli tu tací, které to nezajímalo.
Toto vše se děje ve věku, kdy si mladí utvářejí svůj žebříček hodnot, postupně ho "testují" v různých situacích a nabírají nové zkušenosti a třeba i upravují své názory.
Výchova vzorem v osobě učitele
Před pár týdny jsem soukromě doučoval jednoho žáka, říkejme mu třeba Jindra, který studuje jednu vcelku běžnou průmyslovku, kterých máme u nás poměrně hodně. Během rozpravy o škole, předmětech a vyučujících, kteří ho učí, jsem byl konsternován tím, jaké "existence" mohou ve školství učit. Nejzajímavější byl asi jeho názor právě na tři "nejexotičtěji smýšlející" vyučující. Ono totiž platí, že mládež velmi dobře vnímá, zda je vyučující v životě spokojený a zda je profesně zdatný. U nás se říká, že kdo neumí, tak učí. někde je tomu opravdu tak. Dle vyjádření onoho žáka mají na škole několik málo (asi dva až tři) učitelé poměrně mladého věku, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a působí velmi vyrovnaně a chovají se ke svým žákům s respektem odpovídající normálnímu chování, které známe běžně ze svého života, když jdeme na poštu, nakoupit, apod. Tím nechci říci, že by byli mírní, i když i takoví se najdou, nebo se žákům nějak "klaněli", ale nemají potřebu vyžadovat nějakou přehnanou disciplínu ve stylu školy před sto lety.
Ale zpět k těm exotičtějším kantorům. Jak jsem slyšel, může to vypadat třeba tak, že žáci mají "předepsáno", jak mají vyučujícího zdravit. Jindra mi vyprávěl, že při pozdravu učitele se musí postavit, narovnat se, nedotýkat se lavice, nemít ruce v kapsách a dívaje na učitele ho zdravit slovy:" Zdar pane učiteli!". Někteří vyučující žádají i titulování "pane profesore", ač profesory nejsou.
Nedivím se, že mládež tyto učitele nerespektuje. Kdo by chtěl, aby ho učil člověk, který byl z práce vyhozen, který je neúspěšný v životě. Co si od něj vezmeme? Proč mu věřit a nechat se o něj formovat do profesního profilu, který v jeho případě vedl k neúspěchu? Ideální by bylo, aby naše žáky učili i lidé, kteří už něco v životě dokázali a chtějí o své zkušenosti podělit. V mnoha oborech platí, že pokud v něm nepohybujete neustále, tak ztrácíte kontakt s realitou a vaše představa o tom, co se má učit, co je podstatné a má dlouhodobý charakter a co už je přežité a učit by se nemělo (sem pochopitelně nepatří věci, bez kterých nevysvětlíte z nich vzniklé nové technologie), neb je to přežité. Můžeme se pochopitelně setkat s učiteli, kteří jsou staří, byli úspěšní ve své práci a jdou učit. Otázkou je kolik jich je? A zda jdou opravdu učit, protože chtějí, nikoliv, protože mají pár let do důchodu a potřebují se někde "uchytit".
Mladá krev do škol vyřeší polovinu problémů ve školství
V názvu tohoto článku však tvrdím, že polovina problémů by se vyřešila příchodem mladších lidí. Pokusím se vysvětlit, proč. Mám mnoho kolegů, kteří jsou dobří a starší, přesto mladá krev je dle mého názoru ve škole potřeba. Mám proto hned několik důvodů. Předně, mladí učitelé tuto práci chtějí spíše dělat, než jejich starší kolegové. Jsou si vědomi toho, jaké jsou platy v českém školství či mají jiné příjmy a učí třeba na kratší úvazek. Nebojí se tedy o to, že o práci přijdou a skočí na mizině a také mají dostatek energie a chuti učit jinak, nově. Další důvode je to, že životní styl, zájmy apod. je blíž k žákům, které učí a tak jim lépe rozumějí. Někdy se hovoří o problémech s kázní. Záleží na tom, co si pod kázní představujeme. Tvůrčí prostředí je obvykle prostředím hlučnějším. Toto prostředí vzniká právě při výukových metodách, ve kterých má učitel roli méně autoritativní jako třeba při frontálním výkladu, což může být pro starší kolegy zvyklé zejména na frontální způsoby výuky velmi nezvyklé. Tím, nechci říci, že frontální metody výuky nemají své místo, naopak bez nich se učí hůře. Avšak kouzlo úspěchu je v kombinování různých metod, technických prostředků. Výuka je potom živá a pro mnohé zajímavější.
Zamysleme se nad tím, co můžeme udělat, aby naše děti měli vyučující, které si myslíme, že mají mít.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Polovina problémů v českém školství by se vyřešila tím, že by tam byli mladší lidé

16. listopadu 2016 v 1:45 | Lukáš Masopust
Včera jsem soukromě doučoval jednoho žáka, říkejme mu třeba Jindra, který studuje jednu vcelku běžnou průmyslovku, kterých máme u nás poměrně hodně.
Během rozpravy o škole, předmětech a vyučujících, kteří ho učí, jsem byl konsternován tím, jaké existence mohou ve školství učit. Nejzajímavější byl asi jeho názor na tyto vyučující. Ono totiž platí, že mládež velmi dobře vnímá, zda je vyučující v životě spokojený a zda je profesně zdatný. U nás se říká, že kdo neumí, tak učí. A někde je tomu opravdu tak. Dle vyjádření onoho žáka mají na škole několik málo (asi dva až tři) učitelé poměrně mladého věku, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a působí velmi vyrovnaně a chovají se ke svým žákům s respektem odpovídající normálnímu chování, které známe běžně ze svého života, když jdeme na poštu, nakoupit, apod. Tím nechci říci, že by byli mírní, i když i takoví se najdou, nebo se žákům nějak "klaněli", ale nemají potřebu vyžadovat nějakou přehnanou disciplínu žáků vůči nim. Jak jsem slyšel, může to vypadat třeba tak, že žáci mají "předepsáno", jak mají vyučujícího zdravit. Jindra mi vyprávěl, že při pozdravu učitele musí se postavit, narovnat se, nedotýkat se lavice, nemít ruce v kapsách (pravda, třeba toto odpovídá elementárním zásadám slušného chování) a dívaje na učitele zdravit slovy: "Zdar pane učiteli!". Někteří vyučující žádají i titulování "pane profesore", ač profesory nejsou. Nedivím se, že mládež tyto učitele nerespektuje. Kdo by chtěl, aby ho učil člověk, který byl z práce vyhozen, který je neúspěšný v životě, jak mi to Jindra řekl. Co si od něj vezmeme? Proč mu věřit a nechat se od něj formovat do profesního profilu, který v jeho případě vedl k neúspěchu?
Ideální by bylo, aby naše žáky učili i lidé, kteří už něco v životě dokázali a chtějí se o své zkušenosti podělit. V mnoha oborech platí, že pokud se v něm nepohybujete neustále, tak ztrácíte kontakt s realitou a vaše představa o tom, co se má učit, co je podstatné a má dlouhodobý charakter a co už je přežité a učit by se nemělo (sem pochopitelně nepatří věci, bez kterých nevysvětlíte z nich vzniklé nové technologie), neb je to zastaralé. Můžeme se pochopitelně setkat s učiteli, kteří jsou staří, byli úspěšní ve své práci a jdou učit. Otázkou je, jak mnoho jich je? A zda jdou opravdu učit, protože chtějí, nikoliv, protože mají pár let do důchodu a potřebují se někde "uchytit".
V názvu tohoto článku však tvrdím, že polovina problémů by se vyřešila příchodem mladších lidí. Pokusím se vysvětlit, proč. Mám mnoho kolegů, kteří jsou dobří a starší, přesto mladá krev (obzvlášť v některých oborech) je dle mého názoru ve škole potřeba. Mám proto hned několik důvodů. Předně, mladí učitelé tuto práci chtějí dělat spíše, než jejich starší kolegové. Jsou si vědomi toho, jaké jsou platy v českém školství, mají jiné příjmy a učí třeba na kratší úvazek. Nebojí se tedy toho, že o práci přijdou a skočí na mizině. Také mají dostatek energie a chuti učit jinak, nově. Další důvod je to, že jejich životní styl, zájmy apod. je blíž k žákům, které učí a tak jim lépe rozumějí. Někdy se hovoří o problémech s kázní. Záleží na tom, co si pod kázní představujeme. Tvůrčí prostředí je obvykle prostředím hlučnějším. Toto prostředí vzniká právě při výukových metodách, ve kterých má učitel roli méně autoritativní, než třeba při frontálním výkladu, což může být pro starší kolegy zvyklé zejména na frontální způsoby výuky velmi nezvyklé. Tím, nechci říci, že frontální metody výuky nemají své místo, naopak bez nich se učí hůře. Avšak kouzlo úspěchu je v kombinování různých metod, technických prostředků. Výuka je potom živá a pro mnohé zajímavější.
Ještě bych se rád zmínil o jazyku, který mládež používá. Vždy platilo, že mladší generace se bouří proti starší, mluví jinak, mnohdy je toto vyjadřování považováno za vulgární. Tyto vulgární" výrazy se později stanou běžně užívanými a tak to jde generaci za generací.
Pochopitelně určitý styl mluvy je přijatelný v určité společnosti, ale to už je úloha výchovy. Doma i ve škole je potřeba toto žactvo naučit rozeznávat a ctít. Pokud jsou však generace příliš vzdáleny (kulturně, sociálně, věkově, zájmově) nastává nesoulad, kdy na jedné straně vyučující považuje určité projevy za nepřijatelné a vyžaduje úctu, kterou si dle své výchovy zaslouží. Toto však může být vnímáno mladší generací za nepřijatelný diktát, který je omezuje "na těle i na duchu". A pokud průměrný věk učitelů neklesá, odstup se zvyšuje. Položme si ještě jednu otázku. Jsou naši vyučující natolik vyrovnanými osobnostmi, uznávanými členy naší společnosti, že mohou být mladým nápomocni při integraci do naší společnosti? Vídám i mezi svými kolegy ty, kteří jsou spokojeni sami se sebou, ale také ty, kteří o sebe příliš nepečují, díky věku už nejsou tak pohotoví a přestože jsou to odborníci, tak je žáci nemají příliš rádi a nerespektují je. Troufám si říct že to působí jako děsivý příklad toho, jak může kdokoli skončit. Speciálním případem jsou kolegyně, z nichž některé učí, protože jinou práci po mateřské dovolené nesehnali a jsou z toho flustrované. Přidám ještě jeden příspěvek z mého blogu.
Zamysleme se nad tím, co můžeme udělat, aby naše děti měli vyučující, které si myslíme, že mají mít.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Jak jsem učil žáky řadit

14. listopadu 2016 v 1:34 | Lukáš Masopust
Jednou, asi ve tři hodiny ráno, mne něco vnuklo myšlenku, že třídicí algoritmy by se daly učit pomocí žolíkových karet. Jelikož hotové algoritmy včetně zdrojových kódů, snad ve všech programovacích jazycích, lze nalézt na webu, je těžké učit tyto algoritmy "klasickou" metodou založeném na přímém výkladu. Praktická znalost těchto algoritmů má v praxi význam právě v případě, kdy je třeba je aplikovat na méně obvyklé datové struktury.
Při přípravě výkladu jsem zjistil, že na YT je spousta videí na toto téma vč. příkladů s hracími kartami, slovních popisů algoritmů. Sesbíral jsem tyto informace a umístil je do kurzu v systému Moodle ®.
Programování jsme tenkrát měli odpoledne po obědě. Předstoupil jsem před žáky, přitáhl si stolek vedený v inventáři jako stolek pod rozhlas a říkám, že dnes se budeme učit řadit. Žáci ještě v lehké siestě po obídku, koukají na mne a tváří se jako by si říkali: "Co to zase bude". Tento okamžik je pro kantora zcela zásadní, buď se ukáže kouzlo jeho myšlenky, nebo ho čekají tři nudné hodiny výuky
:-).
Postupně jsem třídil 108 karet na balíčky se stejnými barvami a žolíky dával stranou. Vysvětloval jsem svůj záměr. Žáky jsem roztřídil do 4 skupin, každé jsem přidělil jeden algoritmus (Insertion sort, quick sort, atd.) a informoval je, že mají připravené podklady. Mají příslušný algoritmus nastudovat a pomocí karet vyzkoušet. Někteří nejdříve nechápali, jak to myslím. Vysvětlil jsem jim, že jejich ruce a hlava jsou procesorem, který realizuje vyhledávání. Netvářili se příliš chápavě, ale když zjistili, že to myslím vážně, šli to zkusit.
Úloha vyučujícího, při těchto heuristických metodách, je se pohybovat od skupinky ke skupince, naslouchat a radit. Vzpomínám na slova svého učitele didaktiky Emanuela Svobody, když řekl, že učitel je spolu se svými žáky režisérem, divákem i hercem v přestavení, kterému se říká výuka. A toto jsem zde přesně plnil.
Po nějakém čase, kdy se zdálo, že žáci už ví o čem, který algoritmus je, jsem udělat tříkolový turnaj, kde soutěži jednotlivé skupinky. Se zápalem a nadšením se snažili, aby právě "jejich algoritmus" byl ten nejrychlejší. Ale nadšení moc nepomáhalo, brzy se ukázaly možnosti jednotlivých algoritmů. Vítězná skupinka dostala pohár.
Po té nastala ta pravá chvíle pro ukázání tabulky srovnávající složitost jednotlivých algoritmů a zapsat si, jak fungují. Úžasné na tom bylo, že pojem "složitost" algoritmu nebylo třeba nějak vysvětlovat, neb ho měli právě žáci zažitý. Sami si i jednotlivé algoritmy vysvětlili. Domů jsme šli s dost názornou představou o některých třídících algoritmech.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Á, pan podnikatel - dodatek a reakce na komentáře

14. listopadu 2016 v 1:33 | Lukáš Masopust
Četl jsem si komentáře na tento můj příspěvek na blog. Jsem rád, že jsem dostal nějaké reakce, ale netušil jsem, že můj příspěvek vyzní jinak, než jsem ho myslel. Snažil jsem se popsat případ, kdy jde učit člověk, co není se sebou a s životem spokojen či přímo neuspěl. Chceme přece, aby ti co něco dokázali v pracovním životě, šli učit.
Pohled na naše školy vidím optikou odborných středních škol se zaměřením na výuku počítačových předmětů, neb to je prostředí, ve kterém se pohybuji a které komentuji. Na svém blogu se tím netajím. Přesto jsem měl asi napsat, že mi jde o tuto specifickou oblast. Mladých učitelů cizích jazyků, češtiny, dějepisu je asi dost.
Mám mnoho kolegů starších, než jsem já a vycházíme spolu velmi dobře. Stále se věnují svému oboru a mají o něm přehled vč. toho, že zavádí novinky do výuky. Příkladem může být IoT (internet věcí). Dalo by se říci, že svojí prací žijí a mají ji rádi.
Bohužel se najdou i tací, kteří už nejsou tak nadšeni nebo jsou na pokraji svých sil a jakékoliv "novoty" jsou pro něj nezajímavé, nechtějí se do nich zapojit a třeba se ani neúčastní debat nad tematickými plány apod. Tito pochopitelně nejsou žáky příliš respektováni a hlavně je demotivují. O těch si myslím, že by neměli učit.
Kdyby přicházelo dost nových mladších kolegů, docházelo by k přirozené obměně vyučujících vč. přístupu k novým technologiím. Vždy je pro každou firmu zdravé, aby v ní byly zastoupeny všechny věkové kategorie.
Všiml jsem si, že některý komentující se chytl toho, jak se mají žáci ve škole chovat - způsobu zdravení. Jedním z cílů učitele ve vyučovacím procesu je vytvářet podmínky, které ho podporují. Podle způsobu práce v dané hodině, podle užité výukové metody se tyto podmínky značně liší. Někdy potřebujeme absolutní ticho, aby se každý žák mohl soustředit, jindy, když se pracuje v kolektivu či ve skupinkách, je třeba jistý ruch, který je průvodním znakem komunikace a interakce. Učitel musí však mít takovou autoritu, aby mohl hodinu řídit. V případě potřeby zklidnit žáky a říci něco všem ve třídě. A jak jistě víte, v davu je síla.
Škola je dílna lidskosti, jak řekl Komenský. Co je naučím o lidskosti, když se k nim budu chovat rozkazovačným či nadřazeným způsobem. Zažil jsem několikrát, že přílišná represe nefunguje. Pokud se chováte diktátorským způsobem, tak se vám to stejně vrátí. I když to v dané chvíli to tak nevypadá. Dítě je vychováno tím, co vidí, nikoliv jen tím, co se mu říká. Jak jsem napsal, jsem tu pro své žáky, nikoliv oni pro mne. A mám to privilegium je provázet učivem, pomáhat jim ho pochopit. Nikoliv se po nich "vozit", ale respektovat je jako lidské bytosti.
Nejsmutnější je, že celá tato "debata" zamlžuje podstatu, tedy že do škol se dostanou i lidé, kteří nebyli příliš úspěšní a tedy nejsou pro mládež příklad, že stojí za to něco umět, dělat a žít. Neinspirují k úspěchu.
Mezi mé mnohé koníčky a záliby patří argentinské tango. Občas se pořádají různá společenské setkání, tango víkendy (něco jako sportovní soustředění) a zde mám možnost se setkat s lidmi různých věkových kategorií, s rozličnými životními zkušenostmi. A právě jsem si uvědomil, jak na mne působí člověk, co v životě uspěl, je už třeba v důchodu, užívá si ho se svou manželkou a tančí prostě pro radost. Něco v životě dokázali a lapidárně řečeno jsou "v pohodě". To je inspirace k tomu něco dokázat, něčím být, být úspěšný. A pokud se tam vyskytne někdo, kdo protivný či konfliktní, se sebou nespokojený, tak není touto společností přijat. A to samé platí i u naší mládeže.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Testy a jejich obtížnost

14. listopadu 2016 v 1:33 | Lukáš Masopust
Jednou jsem dal svým žákům na výběr, zda chtějí psát test o pěti otázkách bez možnosti použití internetu či jiného zdroje jako je například jejich sešit. Či zda chtějí psát test o třech otázkách (komplexnějšího charakteru) s využitím internetu a literatury. Ve dvou třídách ze tří si zvolili první variantu.
Když jsem o tom vyprávěl přátelům, kteří nejsou učiteli, tak se podivili, že se žáci bojí zadání, kde mohou internet využívat, sami by si ho zvolili. Při sledování diskuze žáku nad výběrem varianty jsem částečně získal odpověď na to, proč takto volí, resp. zvolili.
Žáci se ve vzájemné diskusi o volbě typu testu rozdělili na tři skupiny. Jedné skupině to bylo vcelku volné, jaká varianta se zvolí, ostatní dvě se přeli, co zvolit. Nabyl jsem dojmu, že jedni se bojí, že na internetu (webu) nenajdou odpověď či nebudou schopni zformulovat odpověď nebo chtěli tu pohodlnější cestu, tedy tu, kdy přesněji vědí z jakých otázek (témat) se bude test skládat, než aby si zvolili variantu volnější. Další skupina naopak toužila po zadání volnějším. Obvykle se jednalo o žáky, kteří daný předmět zvládali dobře a kteří se o obor který studují zajímají, či se mu přímo věnují. Pro ně je tento způsob testu přirozenou profesní situací. Toto také vysvětluje překvapení mých přátel, neb ti jsou zvyklí řešit v práci zadání, ke kterému potřebují různé zdroje informací a jsou zvyklí s nimi pracovat a tudíž je pro ně nepřirozené se něco učit jen tak bez praktického využití vedoucího ke konkrétnímu výstupu.
Co byste si vybrali vy?
Je dobré asi dodat, jak to probíhalo při opravování testu. U tříúlohové verze jsem jednu otázku zadal příliš obtížnou. Šlo v ní o to, aby žáci zvolili vhodnější variantu IT řešení, konkrétně šlo o volbu cloudu. Tato úloha chtěla po žácích volbu řešení na základě více parametrů (pořizovací náklady, provozní náklady, budoucí správa apod.), což bylo pro ně ve třetím ročníku střední školy nepředstavitelné. Ostatní úlohy se ukázaly obtížné asi jen pro třetinu testovaných, kteří napsali odpověděli nepoužitelné či přímo nesprávné.
U první varianty testu byly výsledky obvyklé při testech tohoto charakteru. Zde jsou vždy problémy s vyjadřovacími schopnostmi žáků. Když je otázka spíše otevřeného charakteru, tak je těžké v odpovědích najít myšlenku. Když jsou otázky uzavřené (bez možnosti výběru), tak hrozí špatné pochopení otázky a opravování je striktnější ve stylu - pravda/nepravda.
Tento výběr ukázal, kolik z mých žáků umí hledat a analyzovat informace či zda to vůbec chtějí dělat. Když jsem poslouchal jejich diskusi ohledně výběru vhodného typu testu (písemné práce) nabyl jsem dojmu, že cesta nejmenšího odporu je sázka na jistotu, tedy zvolit si variantu s otázkami ze známého okruhu.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.


Znáte ECDL?

14. listopadu 2016 v 1:33 | Lukáš Masopust
Víte, co je ECDL? Pracujete s počítačem v práci, kde právě požadovali umět pracovat s počítačem na "uživatelské" úrovni a prokazovali jste se v zaměstnání certifikací ECDL? To, co je uživatelská úroveň znalostí a schopností práce s počítačem není předmětem tohoto mého příspěvku. Často to toto (co?) slýchám jako výmluvu pro to, že někdo něco neumí, nezná, a chce to po IT odborníkovi udělat. Ale to je námět na jiný blog.
Pro ty, co neví, co je European Computer Driving Licence, nebuďte z toho smutní, více informací je zde. Mnozí zaměstnavatelé ECDL neznají nebo ho neberou na zřetel. Zkusil jsem něco vyhledat na serverech s nabídkou práce, a když už je tam ECDL zmíněno, tak mezi dalšími certifikáty a i tak najdete jen několik málo nabídek, kde je výslovně zmíněno.
Na mnoha školách se práce s počítačem, resp. jeho sw. vybavení učí. Dnes můžeme toto (informatiku) považovat za součást všeobecné vzdělání. ECDL jistě nastavuje jistou normu, co lze za toto považovat (více na jejich webu).
Co mne vadí, je zneužívání certifikačního fetišismu u nás k okrádání žádní, resp. jejich rodin. Jsou školy, kde dělají testování ECDL jako certifikovaný partner a tím vybírají i poplatek za testování. Dovedu si představit, že pak je žákům ve výuce zdůrazňováno, že si mají nějaké moduly, ne-li všechny, udělat. Jeden vyučující se se mnou podělil o svou zkušenost s odpovědí na dotaz, jestli mají povinnost dělat testy z jednotlivých modulů. "Nemáme, ale mohli bychom si zkusit, to odmítnout!"
Bohužel mnohé školy se i prezentují tím, že nabízejí žákům získání mnoha certifikátů, přičemž ECDL počítají po jednotlivých modelech, a rodiče na to slyší a někteří podle toho posuzují kvalitu školy.
Přičemž se předpokládá, že IT pracovník umí zacházet např. tabulkových procesorem, stejně jako automechanik umí řídit auto, a certifikát není až tak důležitý.
Tento článek jsem se rozhodl napsat hlavně z důvodu, abych zvýšil osvětu o ECDL. U mnohých pracovníků na pozicích mající administrativní charakter se setkávám, že si myslí, že umí zacházet s počítačem a těm by prospělo absolvovat nějaký kurz s obsahem ECDL, či nějakého jeho modulu. Když něco neumí, tak jim vadí, že IT pracovník jím nepomůže s tím, za co není placen. A na druhé straně se obelhávají žáci třeba středních odborných škol tím, že jim to pomůže získat práci, že jim to pomůže lépe uspět u pohovoru na pozici programátora, správce severu, sítě apod. Nehledě na to, že při podnikání nastavuje nutné kompetence trh a to je třeba něco, co se ve školách neřeší.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Pane učiteli, my vám něco dlužíme

14. listopadu 2016 v 1:31 | Lukáš Masopust
Je na léto chladná noc, ležím v posteli a najednou pohlédnu na svou poličku, kde mám malou láhev Metaxy, kterou jsem jednou dostal od svých žáků.
Už je tomu pár let, co jsem učil žáky programovat v PHP. A právě v jedné z posledních lekcí mne žáci často žádali o to, abych jim pomohl se zadanou úlohou. Vždy šlo opravu banální syntaktické chyby, kterou měli být schopni opravit. Když už jsem byl žádán o asistenci již po několikáté od těch samých žáků, tak jsem je nejdříve vybízel, aby se sami snažili najít chybu. Nemělo to efekt. A tak jsem řekl, že pokud opravím jejich skript do minuty, mám u nich láhev Metaxy. Přišel, jsem, připsal jsem chybějící středník a skript jsem spustil. Bylo to zvláštní chvíle. Žáci se na mne podívali s takovým zaujetím či přímo obdivem a já se vrátil k přerušené činnosti. Úloha učitele je znát a umět, ale také motivovat či inspirovat. A myslím, že právě tato chvíle byl a jedna z nich. Viděli, že jde něco umět a není to tak složité.
Sázku jsem samozřejmě zrušil a zapomněl na ní. Bral jsem to jen jako nadsázku, které zmírňuje napětí při vyučování. Po několika dnech mne navštívili žáci se slovy: "Pane učiteli, my vám něco dlužíme"!". Nejdříve jsem netušil o co jde, nebo co mají na mysli. Ale oni přinesli mi zmíněnou lahvičku Metaxy. Toto mne nejen překvapilo, ale i potěšilo. Byl to krásný okamžik. Dokazuje to, jak působí učitel na své žáky, jak je formuje jeho chování, jak přístup vychovává.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.